Máte rádi výzvy?

„Máte rádi výzvy? Já je vítám s otevřenou náručí“.

Dnes pro vás mám příběh na pokračování, na jehož začátku byla výzva. Představte si, že stojíte před následující výzvou:

Máte příležitost „učit se“ a „naučit se“ cizí jazyk.

Váš zaměstnavatel vám to dokonce zaplatí a podporuje vás.

Má to jedno „ale“ – chce vás přiřadit ke skupině, která je dál než vy. Vy prakticky moc neumíte. Tedy alespoň máte pocit, že neumíte.

Co vy na to? Šli byste do toho?

Zde je první část slíbeného příběhu:

Nedávno jsem měla konzultaci s jedním novým studentem. Dostal příležitost připojit se k hodinám angličtiny, které již nějakou dobu probíhaly. Měli jsme spolu dlouhou diskusi. Nechám vás chvilku přemýšlet, jak byste tuto výzvu uchopili vy. V lepším případě jste na podobné úrovni, pak se můžete ke skupině rovnou připojit. Hurá, to jde lehce. Nebo jste o krok, možná o dva nebo více kroků za skupinou a pak nezbývá, než ten náskok skupiny dohnat, pokud to nechcete vzdát úplně.

Prozradím vám, jak to mám já. A v dalších pokračováních se dozvíte, jak to uchopil onen student.

Já sama za sebe jsem z takových situací docela nadšená. Je to jednoduché – ráda se učím od lidí, kteří jsou dál než já. Musím zabrat, to se rozumí samo sebou. Ale i to mi koneckonců přijde docela vzrušující.   Ano, přiznávám, že si zrovna nelebedím, když přichází pocit frustrace z toho, že všichni jsou mnohem dál a já rozumím jen málo z toho, o čem se mluví. A to nemusí jít nutně jen o cizí jazyk. Asi jste se taky někdy ocitli v situaci, kdy jste ve skupině, která sice mluví česky, ale vám přesto unikají souvislosti.

Učím se dívat na podobné situace jinak – právě to mě popohání něco změnit a to docela rychle, abych nepříjemné pocity prožívala co nejméně.

Takže já to mám takhle: podobné situace vlastně vyhledávám nebo se jim alespoň nevyhýbám. Proč?

• Baví mě, protože mi taková příležitost přináší možnost rychlejšího posunu.
• Baví mě, protože pro mě takové situace znamenají příležitost učit se od těch zkušenějších, kteří to, co se chci učit, ovládají lépe než já.
• Vybírám si takové věci, které se opravdu chci naučit, pak je pro mě jednodušší počáteční pocity frustrace překonat a uvítat je jako poháněcí motor a motivaci.
• Ano, trochu se vztekám, když zjistím, že náskok ostatních je poměrně velký a já musím fakt zabrat. nakonec když to zvládnu, tak mě vždycky potěší pocit, že jsem zabrat dokázala a uspokojí mě, když vidím posun kupředu.
• Taky se trochu vztekám, když zjistím, že pokud opravdu budu chtít zabrat, tak budu muset pečlivě prozkoumat svůj denní rytmus a upravit ho tak abych si vytvořila prostor pro to, co zrovna chci studovat, dělat, učit se.

 

Držím se v těchto situacích hezkého a trefného motta od Dalajlámy:

„Člověk je disciplinovaný právě tehdy, dává-li přednost tomu, co je dlouhodobě důležité, před tím co je momentálně příjemné.“

Nebojte se, že ty příjemné pocity ztratíte nebo že si jich neužijete, když se momentálně vzdáte toho, co je příjemné. Jednak se přece nevzdáváte všeho, co je příjemné. Život není jenom dřina a odříkání. A jednak do svého denního režimu pojmete jinou radost. Protože když pojmete své studium jinak, než jsme zvyklí ze školy a z klasického vyučování, najdete jiný druh potěšení.

To nejdůležitější potěšení vás bezpochyby čeká ve fázi, kdy si uvědomíte: „Jsem tam!“

Jak byste volili vy?

Byli jste někdy v podobné situaci?

Vyplatilo se vám překonat počáteční strachy, lenost, překážky?

 

Pokračování příběhu příští týden.