Báječný den

Minulý týden jsem narazila na svůj článek, který vyšel v Montessori magazínu a který bych s vámi chtěla dnes sdílet.

Byl to báječný únorový den, který měl všechno – od hry, legrace, po angličtinu 🙂 Jak zapojit angličtinu příjemným způsobem pro vás i vaše děti? Dočtete se v následujícím příspěvku:

Mám v sobě takový tichý hlásek, který mi neustále našeptává, že by chtěl dělat neobyčejné věci. Ráda hledám neobyčejné věci. A řeknu vám, někdy je to hledání vyčerpávající.

V záplavě myšlenek a pátrání totiž často zapomínám na to, že právě to nejneobyčejnější se skrývá v tom jednoduchém – ve sdílení plynulého toku dne, vyplněného přirozenými aktivitami, povídáním, vtipem, cvičením, procházkou v lese nebo výletem. Jednoduchým bytím, během kterého jste spolu s lidmi, které máte rádi a sdílíte to neobyčejné, které je v každém z nás. Každý ukáže kousek svého světa, kousek své fantazie, každý vloží do společného dne své nápady, dynamiku a celý den se přelévá ve vzájemné interakci, každý přidá svůj nápad, svou náladu a společně se tak vytváří obrázek neobyčejného dne.

Zvu vás na krátkou procházku naším dnem, který byl jednoduchý a právě svou jednoduchostí byl neobyčejný, protože jsme ho tvořili všichni dohromady: já, má sestra, Hyneček, Adámek a Adélka. Bylo nás tedy pět.

Na konci tohoto dne byly úžasné lívance, které jsme vytvořili společně a taky jsme si na nich společně pochutnali. Hyneček objevil talent a nadšení pro fotografii. Celý víkend byl hlavním fotografem, jeho zdařilé fotky doprovází tento článek. Jestli z něj bude fotograf, až vyroste, to se ještě uvidí, protože důležitou otázkou je, jestli by mohl fotografií vydělat jednou miliony.

„Já už bych tě chtěl vystřídat“.

 

Když kdybyste se mě zeptali, jaké jídlo jsem měla nejraději jako malá bez váhání bych odpověděla“ „Lívance s jahodami“. Možná i proto jsem vybrala na odpolední svačinu právě lívance. Nebyly úplně obyčejné nebo tradiční jak je známe od našich maminek a babiček. Recept jsem trochu upravila. Jednak proto, abychom měli změnu a jednak proto, že vařím bez mléka, cukru a bílé mouky. Pravda, zima není zrovna jahodové období, ale i s tím jsme si poradili. Udělali jsme výborný puding z jablíček a skořice. Pro deštivý a chladný den to byla jedinečná svačina, obzvlášť po ranních výkonech dětí na atletickém závodě.

„Adélka lívance sice neobracela ve vzduchu, ale šlo jí to moc dobře“.

Vlastně ty lívance nebyly pouze vzpomínkou na dětství. Byl tam ještě jeden skrytý důvod. Měla jsem pro děti připravenou krátkou, inspirativní hodinu angličtiny. Prasátko Pepičku znáte asi všichni. Nebo vaše děti určitě. A možná znáte i díl, kde maminka dětem připraví překvapení – palačinkový den, protože děti palačinky přece milují. Palačinky maminky prasátka jsou opravdu „delicious“. Naštěstí jsme na prasátko Pepičku a tatínkovo umění obracet palačinky ve vzduchu koukali až po naší lívancové akci. Protože nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdybychom obraceli lívance ve vzduchu. Asi by to chtělo trochu zručnosti a více postřehu, když vám do vzduchu vyletí rovnou čtyři lívance. Dětem se pohádka líbila i přesto, že byla v angličtině. Tak jsme se podívali rovnou ještě na jeden díl, jak Pepička jede se svou třídou na výlet. Jde o krátké příběhy s jednoduchou angličtinou a větami, se kterými se v běžné řeči setkáte. Nejde o to, aby si děti zapamatovaly všechny věty a celá souvětí. Když z každého příběhu pochytí pár slovíček a pár důležitých frází, příběh k příběhu a máte doma za chvilku rodilého mluvčího.

„Prasátko Pepičku s námi sledovalo i prasátko Ouško“.

Asi z tohoto krátkého textu uhodnete, co mám ráda a co mě baví. Baví mě vařit, zajímá mě „zdravé“ pojetí stravy, jsem lektorka angličtiny, učím lidi, jak se mají učit, aby to zvládli „jinak“ než jsou zvyklí – tedy rychleji a zábavněji. Mám ráda pohyb, barvy. Ráda se na svět dívám přes hledáček foťáku. Ráda cvičím, učím jógu, mám ráda tanec, akrobatickou jógu a různé druhy sportu.

Asi se to zdá nepodstatné. Koho zajímá, co dělám ráda já. Ale ono to svým způsobem podstatné je. A víte, proč? Protože si často uvědomuji, ve své touze být „správnou“ a „neobyčejnou“ tetou čtyřem capartům (nejmladší byla s tátou), že to, čím můžeme obohatit svět dětí, je právě tím, co my sami děláme rádi. Protože to pak sdílíme s nadšením, se kterým takové činnosti děláme, a takové nadšení se lehce jako vlna přelije na děti. Je to jako jiskřička, kterou vy zapálíte ve svém srdci a která přeskočí k dětem a zapálí tam ohýnek nadšení, soustředěnosti, ponoření se, přesně tak jak to děti umí. Umí se ponořit se vším a zcela plně. Je to inspirace, kterou dětem dáváme svým životem. Tím, co děláme a tím, kdo jsme. Z Hyndi možná nebude top fotograf, ale i kdyby mu jednou život obohatilo cestování s foťákem po světě nebo jenom toulky přírodou a českými horami a kopci, i to je velký dar. I kdyby si děti odnesly ze dvou pohádek o Prasátku Pepičce jen dvě slovíčka, nikdy nevíte, co si kromě těch dvou slovíček odnášejí. Třeba inspiraci, třeba pocit, že ta angličtina přece jenom je hezká a když se budou dívat na anglické pohádky, třeba jim maminka častěji dovolí dívat se na pohádky.

„Umělecká fotografie na závěr“. Fotograf Hyneček

Nikdy nevíte, čím vším každý z nás inspiruje lidi kolem sebe. I našim dětem jsme velkým vzorem a inspirací. Někdy hledáme příliš „neobyčejných“ věcí, které bychom s dětmi dělaly, aby měly neobyčejné vzpomínky. Taky často zapomínáme na naše vlastní koníčky a čas pro sebe, pro to, co my sami děláme rádi. Přitom to nejcennější, co dětem můžeme dát, je náš čas. Děti budou mít radost ze všeho, co s námi mohou sdílet. Máte rádi procházky po lese? Rádi běháte? Rádi malujete? Rádi cvičíte nebo tančíte? Naučila jsem se, že cokoliv, co my dospělí rádi děláme, můžeme sdílet s dětmi. Ano, je třeba to trochu přizpůsobit jejich světu, ale není právě toto zase způsobem, jak my obohatíme sami sebe, když se naučíme sladit náš svět se světem dětí? Vždyť děti jsou šťastné, když mohou sdílet náš dospělý svět a když se z něj mohou od nás učit.