Papua Nová Guinea. Žije zde téměř 1000 kmenů a hovoří více než 740 jazyky.
Jak jsem si s tím poradila? Byla to jedna z mála zemí, kde jsem neuměla místní jazyk. Před odjezdem jsem se učila základy indonéštiny, které občas pomohly komunikovat alespoň to nejdůležitější. Ale vzhledem k tomu, že skoro každý domorodý kmen má svůj dialekt, bylo prakticky nemožné domluvit se na základě řeči.
I kdybychom se chtěli naučit některý z domorodých jazyků před odjezdem, nebylo by to jednoduché. Přístup k možnostem, jak se naučit vzácný jazyk jednoho přírodního národa, je obtížný. Stálo by za to strávit s místními domorodci více času, pak by se jejich jazyk učil lehce. Ale my měli jen 14 dní a přiznám se, že ač jsem lingvistka, neměla jsem v prostředí džungle moc myšlenek na to, abych se učila cizí jazyk, ale soustředila jsem se především na to, abych přežila 🙂
Nezbylo mi nic jiného, než komunikovat JINAK. Staré známé ruce, nohy. Nakonec jsem zjistila, že nejde pouze o ruce a nohy, ale také o to, co člověk vyzařuje. Je až neuvěřitelné, jak moc může člověk porozumět z řeči těla.
Tady je můj Papuánský příběh.
Vidím před sebou domorodého muže z kmene Daniů. Je to dávno a přece je ten obraz stále živý. Je spoře oděn, pouze v kotece vydlabané z dýně, kterou Papuánci nosí jako pokrývku na penis, na hlavě má čelenku z per kasuára. Pochází ze zcela jiné kultury, mluví zcela jinou řečí … tak ráda bych se ptala a dozvěděla se něco víc o jejich kultuře, o filosofii a příbězích. Ale nejde to, neumím to … díváme se na sebe a komunikace běží beze slov. Nenese slova, ale přesto má obsah. Moje jazykové znalosti jsou velmi omezené, prakticky žádné. Nedozvím se žádný z příběhů, které domorodci vypráví svým dětem, ale dívám se, pozoruji způsob, jakým žijí, pohybují se, komunikují mezi sebou a rozhazují rukama, pozorují džungli a prochází bez bot z jedné vesnice do druhé. Také oni pozorují a sledují nás. Předáváme si informace jinak, mlčky, očima, jednáním a chováním.
Jedno ráno se probudím, uprostřed džungle, v malém pondoku (viz obrázek). Pondok se říká místnímu obydlí. Když víte kde, tak najdete pondoky uprostřed džungle, které slouží pocestným, kteří procházejí džunglí několik dní a potřebují někde složit hlavu. Uprostřed pondoku doutná oheň, vedle mě spí můj společník na cestách a v krušných chvilkách, z druhé strany sedí několik spících domorodců. Ano, domorodci spí v sedě. Vzduch je vlhký po dlouhém nočním dešti. Natáhnu se pro láhev s vodou a s dojetím zjišťuji, že je plná. Ještě večer byla poloprázdná. I domorodci nás pozorují a vnímají … Domorodý mladík vnímal, s jakou pečlivostí jsem opatrovala láhev s posledním zbytkem vody. Byla jsem hodně vyčerpaná a bojovala s ohromnou únavou a voda pro mě měla cenu zlata.
Ráno se nepozorovaně vykradl ven s mojí lahví a přinesl vodu. Znal džungli lépe než my. My jsme netušili, kde je nablízku voda.
Často jsem pak přemýšlela nad tím, co bychom si asi řekli, kdybychom měli společnou řeč, kterou bychom se mohli dorozumět.
Je to několik let zpátky a já si tuto situaci vždycky s úsměvem a vděčností vybavím. Setkání dvou lidí, kteří si slovy nerozuměli a přece sdíleli přítomný okamžik setkání uprostřed pralesa.
Teď po pár letech si dokonce myslím, že možná naše dorozumívání beze slov mělo větší význam a hloubku. Kdybychom měli slova, možná bychom si popisovali naše světy navzájem, kterým bychom stejně nerozuměli. Náš svět je domorodým obyvatelům Papui tolik nepochopitelný, i pro nás by bylo obtížné a asi také i nemožné během dvou týdnů porozumět jejich světu.
Takhle jsme sdíleli přítomnost, my dva s kamarádem jsme byli hosté v jejich prostředí, učili jsme se toto prostředí poznávat tím, co jsme viděli, pozorovali a vnímali.
Možná se mohlo zdát, že jsme měli o něco „lepší“ vybavení z naší moderní civilizace. Ale ve skutečnosti jsme neznali prostředí, neměli jsme zkušenosti se životem v deštném pralese a tím jsme byli v nevýhodě i přes moderní vybavení, které jsme si nesli na zádech. Vlastně nakonec vůbec nezáleží na vybavení, které si nesete na zádech, ale na vybavení, které si nesete sebou uvnitř sebe, v srdci. To je to, co jsme beze slov sdíleli a to, co mi ještě teď přináší chvilky dojetí a hluboké vzpomínky.
Právě komunikace pozorováním, odečítáním z prostředí, z řeči těla, je podstatným faktorem, který vám studium cizího jazyka ulehčí. Pozorovat a nasávat kulturu je důležité a mnohdy efektivnější než samotné drilování slovíček. Nemusíte jezdit až tak daleko. Malý výlet kamkoliv na světě si můžete udělat i z domova. Stačí otevřít internet a posunout se do světa jazyka, který je momentálně vaším cílem.
Jestli bude nějaké příště a jestli ještě Papuu uvidím, tak doufám, že více proniknu do podstaty jazyka a papuánských příběhů 🙂
Nejnovější komentáře